Doslechl jsem se, že zpěvačka Ida Kelarová vydala se skupinou Romano rat nové CD Staré slzy. Do brněnského Divadla Husa na provázku jsem šel 14. dubna na koncert Idy, protože jsem očekával, že tam nové písně uslyším.

U pokladny stálo plno lidí, a tak jsem usoudil, jak je zpěvačka Ida Kelarová populární a jak ji lidé mají rádi.

Usedl jsem do poslední řady, abych všechno dobře slyšel. Po chvilce se ze tmy vynořila Ida Kelarová a světlo reflektoru ji doprovodilo ke klavíru. Zpívala a hrála sama. Druhou píseň už hráli a zpívali dva, Ida a kytarista Deziderius Dužda. Obě písně jsem znal a byl jsem zvědav na písně a muziku z nového alba.

Dočkal jsem se. To když nastoupili brněnští muzikanti ze skupiny Romano rat. Roman Horváth harmonikář, Milan Horváth houslista, Roman Lopez bubeník, Vladimír Dirda baskytarista. A když jsem viděl, že si ke klavíru sedá Pavel Dirda, nová tvář, to už jsem věděl, že muzika bude opravdu jiná a nově oblečená. A také že ano. Kluci přešli na latinu a swing, nikoliv klasický, ale takový, jaký umí zahrát jen Romové.

Jihoamerické rytmy, veselejší, živější a dravější, novým romským písním zpívaným Idou Kelarovou slušely. Samba byla klukům z Romano rat velice blízká, v jejím rytmu se uměli projevit svými hudebními nápady a improvizacemi. Zejména však klavírista Pavel Dirda, který profesionálním doprovodem dominoval po dobu celého večera a zdobil i starší písně z repertoáru Idy Kelarové tak, že je zcela oblékl do nového kabátu. Jeho klavírní doprovod vybarvil, zpestřil, obohatil každou melodii a svojí hrou provokoval muzikanty k maximálním výkonům. Z toho jsem poznal, že Pavel přinesl do kapely Romano rat nového ducha, jiný život, jiné vidění, jiné vnímání, koření, které už dlouho scházelo zpěvačce Idě Kelarové. Tento problém je problémem všech dlouhotrvajících kapel, ve kterých muziku dělají pořád jen ti samí a stejní lidé. Muzika se tak stává fádní, jednotvárná a už nic neříkající. Myslím si, že v tomto případě udělala Ida velice dobrý tah, když přibrala klavíristu Dirdu. Ten tam vnesl novou harmonii, a tak svým hudebním myšlením ovlivnil nejen Idu Kelarovou, ale i všechny ostatní muzikanty.

Postřehl jsem, že nejsou ještě tak úplně sehraní. Zpozoroval jsem i to, že s sebou Pavel strhnul muzikanty tak, že někteří při svých sólových improvizacích zakolísali v rytmu a ztratili téma. Po chvilce se však našli a jejich projev byl o to lepší a já cítil muzikanty se vším všudy. A jak hráli kluci swing? Musím říct, že perfektně. Rytmus udával bubeník Roman Lopez a tah basista Vladimír Dirda. Harmonikář Roman Horváth vše podbarvoval krátkými jazzovými prvky a z houslí Milana Horvátha jsem poznal, že se mu líbí francouzský jazzový houslový virtuóz Stefan Grappelli. Barva houslového tónu swingu slušela a dávala kapele jiný obraz. Musím říct, že Milan Horváth housle ždímal. Při rychlých technických improvizacích s sebou strhával všechny muzikanty a provokoval bubeníka k různým rytmickým myšlenkám.

Přínosem do kapely Romano rat je také nová zpěvačka Tanda Hendrichová, původem Řekyně, která svým klidným zpěvem a vyrovnaným hlasem působila jako když konečně nadejde dlouho očekávaný svátek. Když jsem ji slyšel zpívat, byl jsem rád. Vzbuzovala ve mně klid, její zpěv měl děj, rozum a řečtina se dobře snášela s romštinou. A jak na mě působila Ida? Jako obvykle – nejvíc. Pomalé písně, které zpívala sama bez vokálů, s jazzovou harmonií a bubeník ji přitom doprovázel jen metličkami, mi připomínaly perfektní francouzský šanson; poznal jsem, že právě tam by byla doma.

Celkový dojem z koncertu jsem měl velice dobrý a odcházel jsem spokojený. Musím říct, že na české populární scéně se konečně objevila kapela s různými žánry, kde se objevuje jazz, swing, čardáš, halgato, šanson a krásné romské melodie doprovázené bohatou harmonií. Gejza Horváth