Veronika Kuchařová se narodila v Senici na Slovensku, teď žije na Moravě v Kopřivnici. Píše básně a pohádky, a ráda zpívá. Jednou chce vydat svou knihu pohádek. Rodiče s ní doma romsky nemluvili a ani ji romsky nevychovávali.

Není vám to líto, že jste ztratila romský jazyk a tradice?
Úctu mám ke každému, kdo si to zaslouží. Moji kamarádi byli Češi, tudíž mi romština moc neříká.

Kdy se přestěhovali vaši rodiče ze Slovenska do České republiky?
To jsem byla ještě mimino. Tady jsem chodila do školy, tady jsem také navštěvovala lidušku, tedy lidovou školu umění – chodila jsem tam na zpěv, ale nedokončila jsem ji. Teď jsem si k narozeninám nazpívala singl – jako vyučená kuchařka. Vzpomínám si, že jsem kdysi skončila v pěvecké soutěži Deset na houpačce jako čtvrtá z dvaceti.

Odkdy píšete?
Vlohy skládat básně jsem v sobě objevila, když jsem byla zamilovaná a poté zklamaná, to mi bylo 17 let. Takže píši již delší dobu, jednu dobu jsem psala do časopisu Pionýr. Inspirace přichází sama, ani nevím jak. Ale nejvíc, když mě někdo zklame nebo mi udělá radost. Duše – to je to, z čeho píši. Mám rozpracovanou sbírku básní, kterou pomalu dávám do kupy.

Chystáte se v nejbližší době vydat svoji první knihu, co to pro vás znamená?
Hodně. Je v ní můj kus života, zamilování, zklamání, začala jsem věřit v Boha. Bůh jako by mě inspiroval. Nikdy jsem nebyla vedena k tomu, abych věřila v Boha, ale přesto jsem se postavila k oknu a podívala se na nebe a začala věřit. Myslím ale, že Bůh není spravedlivý. Každý člověk by měl podle mne na duchovno trochu věřit. Chtěla bych se teď momentálně dát na pohádky. Ale i muzika mě naplňuje: tak jako psaní básní a pohádek.

Gejza Horváth