Nedávno jsem si přečetla článek Mozek vnímá osamocenost jako bolest od Evy Hníkové. Vyšel 18. října v Lidových novinách. Problematika sociálního vyloučení souvisí dle mého názoru úzce s problematikou nezaměstnanosti, o níž jsem psala v Romano hangos č. 29. Ráda bych dala svůj článek do souvislosti s příspěvkem zveřejněným v LN. Už proto, že míra sociálního vyloučení, mnohdy vyplývající z nezaměstnanosti, je u Romů několikrát vyšší než u neromského obyvatelstva.

Odborný časopis Science podle autorky Hníkové zveřejnil na počátku října nové výzkumy týmu amerických a australských vědců. Ty potvrdily, že pokud člověk zakouší pocit osamění, nespravedlnosti či příkoří, aktivuje se stejná oblast mozku, jako když cítí fyzickou bolest. Dle výsledků experimentů, při nichž vědci využívali zobrazovací metody magnetické rezonance, reaguje mozek podobně jako při tělesném strádání. Děje se tak zejména v případech, kdy jedinec vnímá chování druhých jako příčinu své společenské izolace.
Důvod je nasnadě: snaha navazovat sociální vztahy je totiž jednou ze základních lidských potřeb. Autorka článku uvádí případ ze starověkých Atén, kde jedním z trestů bylo vyobcování toho, kdo porušil zákon, tzv. ostrakizace. Potrestanému bylo uloženo žít za hradbami města ve společenské izolaci. Takový trest byl údajně vnímám jako horší než trest fyzický.
Ve svém příspěvku o nezaměstnanosti jsem vycházela především z poznatků psycholožky Jindry BollaMládkové. Vyplývá z nich, že situace, v níž člověk přijde o práci, ho povětšině společensky izoluje a je mnohdy vnímána postiženým jako trest. Pocity podobné fyzické bolesti jsou při takovém psychickém stresu dalším z mnoha následků. Poruchy spaní, nervozita, deprese, negativismus, avšak mnohdy i schizofrenie a paranoia vyúsťují v celou sérii dalších fyzických komplikací a poruch. K vyloučení ze společenského života tak dochází nejen na úrovni vztahů s bývalými kolegy a přáteli, ale i na úrovni vztahů rodinných. Nezaměstnaný často přichází o své společenské postavení i o svou pozici v rodině. Pokud tyto poznatky přeneseme do romského kontextu, v případě romské nezaměstnanosti by se dle mého názoru dalo vlastně hovořit o dvojí izolaci: nejen ve vztahu k přátelům a rodině, ale i k celé společnosti. Ta nezaměstnané příslušníky romského etnika totiž mnohdy izoluje od ostatních i v rámci městských ghett.
Fenomén rostoucí nezaměstnanosti by neměl být za žádnou cenu přehlížen, stejně jako fenomén sociálního vyloučení. Pokud zodpovědné orgány a instituce včas nepodniknou tolik potřebné kroky ke snížení počtu nezaměstnaných, čeká nás velká společenská exploze.

Jana Kabeláčová