Roman Horváth (25 let) se narodil v rodině muzikanta, jeho otec hrával v romských vesnických kapelách na saxofon. Svoje děti vedl k muzice, ale nechtěl, aby Roman hrál romskou muziku, zasvěcoval ho do muziky univerzální. Učil ho světové evergreeny, operetu, valčík, polku, ale i jazz. Chtěl, aby jeho syn byl vzdělaný muzikant, proto ho dal učit do hudební školy na akordeon. Tam zjistili, že je velice nadaný. A tak ho dali hned do třetí třídy místo do první.

Byl na tebe táta přísný?
Ano, poznal, že mě muzika baví, hrál se mnou každý den. Někdy to pro mě bylo perné, dostával jsem pohlavky, když jsem nechtěl hrát to, co on chtěl. Ale dnes jsem tátovi za to vděčný. Jen díky němu jsem poznal, co je muzika, co mi může dát, co ze mě může udělat a co můžu pro ní udělat já.

Jak se jmenovala první píseň, kterou tě táta naučil?
V té době to byl velice populární šlágr – Sen lásky, a mně bylo deset let. Táta byl na mě velice pyšný a já jsem začínal vnímat krásu a svět jinak.

Jak se ti dařilo v hudební škole?
Byl to pro mě jiný způsob výuky, než jaký jsem znal od táty. V té době jsem už hrál podle sluchu a byl jsem schopen hrát se starými zkušenými muzikanty. Jenže učební osnova hry na harmoniku mě vrátila úplně na začátek. Bavilo mě to, učil jsem se poznávat a psát noty a moc mi to pomohlo. Když už jsem byl schopen hrát z listu, chtěl jsem po učiteli notový materiál francouzských koncertních valčíků, šansonů, polek a jiných přednesových věcí. Musím říct, že učitel měl pro to pochopení, byl na mě pyšný stejně jako otec. Byl jsem jedním z mála žáků, který na školním koncertě hrál technicky náročné kusy a světovou klasiku. Ale stalo se i to, že mě hudebka přestala bavit, protože se mnou učitel piloval jednu etudu půl roku.

Co následovalo?
Bylo mi čtrnáct let, z hudební školy jsem odešel, na harmoniku jsem zanevřel, ale moc jsem toužil hrát na klavír. V té době byly v módě klávesy, doma jsme měli klavír a elektrické piano, ale u nich seděl pořád můj bratr, takže ani k jednomu, ani k druhému nástroji jsem se nedostal. Ale vyřešil jsem to tak, že jsem začal chodit do hudební školy na klavír. Když učitel poznal, že jsem schopný, nezdržoval mě základní výukou, ale naopak mně ukládal velké domácí úkoly.

Hrál jsi v té době v nějaké kapele?
V romském středisku byla dětská kapela a v té jsem hrál. Doprovázeli jsme taneční soubor, hráli jsme většinou cikánskou muziku. Účinkoval jsem i v jiných kapelách, muzikou jsem se živil. Později jsem začal hrát v Romano Rat s Idou Kelarovou. To mně bylo devatenáct let a jel jsem s nimi do Belgie.

Co ti to dalo?
U Idy jsem hrál na harmoniku. Moc jsem ji neprožíval, protože jsem hrál jen doprovod. Ale když jsem v Dánsku při koncertě slyšel hrát jugoslávské romské virtuosy na harmoniku, řekl jsem si, že buď skončím s muzikou, anebo budu hrát jako oni. Doprovod mně už nestačil. Chtěl jsem hrát sóla, improvizovat, rytmizovat. Začal jsem denně cvičit stupnice, prstoklad, techniku, poslouchal jsem harmonikáře a z každého jsem si něco bral. Poslouchal jsem a kopíroval kvalitní muziku, chtěl jsem dohnat všechno, co jsem zameškal. Dva roky jsem pilně denně cvičil, málem jsem skončil na psychiatrii. Dnes už bych harmoniku za klavír nevyměnil. Harmonika je krásný nástroj, když se na něj umí hrát.

Kdo je tvým vzorem?
Moc mně oslovil francouzský harmonikář, Cikán Richard Galiano, on je můj vzor.

Hraješ s různými kapelami, nemáš s tím problémy?
Pokud se člověk chce živit muzikou, musí být vybavený a přizpůsobit se všemu. Musí být pohotový, znalý, musí perfektně slyšet. Nyní působím v kapele zpěvačky Natálie Velšmidové, její repertoár je různorodý. Hrajeme písně různých národů, je to zajímavé a hlavně jiné. Právě proto mě to baví.

Co ti vadí na muzikantech?
Že nerespektují posluchače a nestojí o kontakt s nimi, i když vědí, že hrají pro ně.

Kteří posluchači jsou náročnější: čeští nebo romští?
Musím říct, že romští, protože jejich písně a muzika se nemedializuje v rádiích, v televizi, skoro vůbec není slyšet, na rozdíl od muziky české. Cikáni poslouchají muziku většinové společnosti, černou muziku, muziku maďarských, ruských, balkánských Romů. To je obohacuje a dělá z nich velice náročné posluchače.

Jaký je rozdíl mezi českým a romským muzikantem?
Dost značný. Zatímco čeští muzikanti jsou zaměření na jeden styl muziky, romští se zabývají muzikou univerzální, to znamená, že hrají skoro všechno. Ve svém repertoáru mají písně celého světa a samozřejmě romské, které jsou ale v každé zemi jiné. Kdyby to romský muzikant neovládal, nemohl by jezdit hrát za hranice Evropy. Právě proto jsou romští muzikanti žádaní.

Jaká muzika se libí nejvíc tobě osobně?
Jazz, brazilská bosanova, balkánská dechovka a náš cikánský folklor – ale musí být dobře udělaný a kvalitně zahraný. Když je muzika dobrá, nezáleží na tom, odkud je a kdo ji hraje.

Zahraješ si ještě někdy s otcem?
Ano a velice rád. Hrajeme při různých rodinných oslavách a svátcích, o Vánocích a podobně. Ale bývají i chvíle, kdy si hrajeme jen tak pro radost. Naše rodina muzikou žije. Tátovi vděčím za to, že mě k ní vedl.

Gejza Horváth
Foto: archiv Romana Horvátha