Ideálu evropské multikulturní budoucnosti je nutno zatleskat. V praxi však zakopává o nástrahy, na něž nebude snadné se připravit. Ukázala to např. začátkem října kauza „romské princezny“ z Rumunska. Říjnová svatba dcery tamního „romského krále“ Florina Cioaby překročila hranice pouhého kuriózního folkloru. „Princezně“ totiž bylo dvanáct, a rodině ženicha byla „prodána“ za „pět set zlatých“. Rumunské zákony umožňují sexuální vztahy od 15 let a svatby dívek o rok později, zahrozila Bukurešti evropská komisařka pro zaměstnanost a sociální záležitosti. Rumunské úřady pak poslušně srazily podpatky a rychle prohlásily sňatek za neplatný…

Kdyby ovšem šlo o obyčejnou dvanáctiletou Romku, ne o „princeznu“, poprask by se nekonal. Přitom nejen v Rumunsku, ale i v Česku a jinde jsou sňatky nezletilých dohodnuté rodiči, stále součástí zakořeněných tradic některých romských rodů. Romové sami patří, stejně jako Češi, k jedné indoevropské „bílé“ rase. Oproti Evropanům však představují její mírně odlišný antropologický typ. Ona odlišnost mj. znamená, že Romové dospívají, tak jako jim příbuzní Indové, dříve. Připočtemeli tedy k tomuto „předčasnému“ (z hlediska Romů však přirozenému) dospívání i vliv konzervativního okolí romské velkorodiny, nedostatek vzdělání a tradiční podřízenost romských žen mužům, dostaneme výsledek v mnohém odlišný od rodinného života Neromů: u žen časté porody mezi 15.18. rokem, rození potomků pod vlivem uznávaného „kultu dítěte“ rychle po sobě, nutnost zařadit se do velkorodiny manžela a převzít břemeno domácích prací, přistoupit na možnost zavržení v případě bezdětnosti, stejně jako se smířit s odlišným hodnocením nevěry, která je u Romů někdy chápána jako známka zdatnosti, u Romek jako nepřijatelná. To, že v Česku končí rozvodem jen čtyři procenta romských manželství, svědčí spíše o nerovnoprávném postavení mužů a žen v těchto vztazích.
Tradice, pozůstatek kastovního uspořádání z Indie, také někdy velí romským rodičům z řad Rumungrů, aby svoje potomky neoddávali za Olachy, a naopak. Existuje dosud také jen málo sňatků s majoritou. Závažnější důsledek izolace v rodinných klanech představují sňatky mezi vzdálenými příbuznými. U Rumungrů dosahuje v některých oblastech podíl takových manželství 15 procent, u Olachů údajně 30 procent. Též nedostatek vzdělání mnoha romských žen, které jim konzervativní okolí znemožňuje, pak někdy zapříčiňuje riziková těhotenství a větší kojeneckou úmrtnost.
Romské tradice tedy mají rub a líc, a neznamenají pouze exotické tanečnice předvádějící v ohnivých rytmech pestrost svých šatů. I české sociální demokraty, liberály a Stranu zelených možná teď budou strašit otázky: co je pro nás, pro zastánce evropské rozmanitosti, víc? Hodnoty feminismu, nebo úcta k tradicím různých národů a etnik? Hlásámeli feminismus „pro bílé“, proč zavíráme oči před „tradičním“ útlakem romských žen v jejich vlastních komunitách? A pokud tento útlak vidíme, jak ho oslabit, aby naše praktiky nepřipomínaly komunistickou autoritářskou asimilaci Romů? Nebo nám tento útlak nevadí, protože v případě Romů ho budeme chápat jako součást onoho kaleidoskopu různých zvyků, jazyků, náboženství, který máme pod heslem „multikulturní společnost“ ve znaku?
ČSSD, SZ a US ale tyto otázky možná znepokojovat nebudou. Vždyť kolik dvanáctiletých českých Romek má to štěstí stát se „princeznou“ a zaujmout tak pozornost a káravý zrak Bruselu?

Pavel Pečínka
autor je publicista a člen Strany zelených