Podobnou otázkou se trápí dost romských maminek, které si již neví rady se špatným prospěchem svých dětí na základní škole. O tomto problému bylo už napsáno hodně: romský žák nerozumí české škole, není dostatečně rozumově a jazykově vybaven pro dril a rychlost školních osnov.
Žáci v běžné škole jsou vystaveni tlaku učitelů, musí se na hodiny připravit, něco umět, podat nějaký výkon. Zatím co ve zvláštních školách se učí „pomalu“. Pedagogové je nevystavují takovému stresu jako v základní škole, na všechno mají čas.

Jako pedagogický asistent se setkávám s takovými názory rodičů: "Když to moje dítě neprospívá. Nestačí výuce, má špatné známky, je pomalé, lepší mu bude ve zvláštní škole." Podobně se vyjádřila jedna romská maminka, která má u nás v ZŠ prvňáčka. Hovořil jsem s ní a přesvědčoval ji, aby dítě více vedla k učení, aby se tak rychle nevzdávala. Odpověděla mi ve smyslu, že dítě nebude bít proto, aby se učilo, a prý kdyby si mohla vybrat mezi nultým ročníkem a zvláštní školou, vyhrála by druhá varianta.
Hodně z nás vytýká českému školství, že nezohledňuje specifika romského dítěte, jeho jinou mentalitu, odlišnou kultury a způsob života. Ano, to je pravda a všichni o tom víme. Avšak nebuďme lhostejní k budoucnosti vlastních dětí.
Určitě nepochybuji o tom, že romskému žáku se ve zvláštní škole dostane větší péče a pomoci zvládat učivo. Ale mějme také na paměti: co z něho bude? S nálepkou absolventa zvláštní školy se bude zcela určitě potýkat celý život. Vím, že nelze všechno házet na rodiče, škola a stát musí rovněž vynaložit mnoho úsilí a poskytnout romskému žáku maximální péči a dobré vzdělání.
Povinnosti mají ale také rodiče. Je nutné, velice nutné, aby se s dětmi učili, věnovali jim maximální pozornost a péči. Láska romských rodičů k dětem je pověstná, všichni by pro ně snesli i to modré z nebe. Na druhé straně, mnozí věnují školní přípravě dětí nedostatečnou pozornost, nechtějí a nemají zájem o jejich dobrý prospěch.
Na hodiny do zvláštní školy se žák nemusí příliš připravovat, do základní ano. Jinak nic nezvládne a ničemu se nenaučí. Záleží tedy hodně na rodičích a na změně jejich přístupu ke vzdělání. Neobstojí tvrzení typu: z našeho synka stejně nikdy nic nebude, a z cigána zvláště. Budeli vzdělaný, stejně se nikde neuchytí…
Tak podobně smýšlejí ti, kteří nemyslí na budoucnost a žijí jen současností. Proto nebuďme pohodlní a mysleme na své děti. Se vším všudy, co k tomu patří. Škola a vzdělání jsou na prvním místě. To je podle mého to nejdůležitější pro naše děti a budoucnost romského národa.

Jan Horváth